O knize: 1996 / „... Dva roky po krymské válce si jistý návštěvník prohlédl sevastopolské bašty. Dirigent, zkušený námořník, mluvil o Nakhimovovi: „Všude se podívá, zkusí zelňačku a sušenky, zeptá se, jak se žije, a podívá se do příkopu a půjde kolem baterií – vidíš, že mu na všem záleží ...“ Po odmlce zamyšleně dodal: „Narodil jsem se tak horlivý!“ Četl jsem o tom v Nekrasovově Sovremenniku. A najednou jsem uviděl Nakhimova. Pavel Stěpanovič stojící na okraji poslouchal starého muže v záplatované uniformě. A pak se usmál. Láskyplně a vděčně se usmál... Nachimov sloužil Rusku. Základem jeho povahy byl smysl pro čest a povinnost. Odtud se zrodilo a posílilo strohé sebezapření. Zřekl se osobního, byl Osobností. Takže dělová koule, která se potopila do propasti, se tyčí nad mořem jako litý, jiskřivý sloup…»